Pavel Liška

Seriály, každý z nás určitě nějaký zná, sleduje, sledoval anebo se alespoň někdy podívá na nějaký díl. Jsou velice populární. Jenže proč vlastně?

V čem spočívá to kouzlo? To, že hltáme každý díl a jakmile nám dojde zásoba,  netrpělivě očekáváme další.  A často, ještě než se pokračování dočkáme, vrhneme se na jiný seriál a hned tu máme dvojnásobný „problém“.

Největší rozdíl mezi filmem a seriálem je ten, že ve filmu je celý, či velká část příběhu v desítkách/stovkách minut, zatímco u seriálu se příběh tvoří každým dílem a je takřka nedokončitelný. Navíc, film shlédnete a můžete se na něj dívat znova a znova, ale už vám nepřinese tolik nového. Zato seriál pokračuje a vy máte stále nový příběh se svými oblíbenými hrdiny, o kterých se  dozvídáte  nové zajímavosti. Seriál také mnohem více prožíváte, myslíte si, že ty lidi znáte a máte nějakou postavu raději, než jiné. Máte rodost, když oni mají radost a sdílíte také jejich zklamání a smutek. Připadáte si, jako by oni byli vaši přátelé. Dělají věci, ke kterým byste se neodhodlali a které by vás snad ani nenapadly.  Žijí a my je při tom sledujeme. Když někde uvidíte jejich obrázek, neřeknete: „Hele, to je ten herec“, ale: „Hele, to je Sheldon“(postava ze seriálu The Big Bang Theory, o níž je mi občas vyprávěno).

Co se týče seriálů, mám ještě jednu otázku, na tu si však nedáži odpovědět. Co dělá seriál úspěšným? Je to snad podobnost hrdinů a normálních lidí, díky které cítíme, jako by to byli naši blízcí? Nebo vtipné hlášky, které jsou někdy vtipné pouze svoji bizarností, či absoruditou? Jaké jsou rozdíly mezi dobrým a špatným seriálem? Ohledně těchto otázek mám několik tezí, ale nejsem seriálový fanatik a snad i proto nemohu s jistotou odpovědět. S jistotou mohu říci, že seriály tu budou, dokud je budeme chtít. A tak tu budou asi už navždy.

V posledních dvouch dnech jsem si oblíbil dvě skladby. Dvě rozporuplné skladby. Nemohu je dostat z hlavy a poslouchám je opravdu často, ať o nich přemýšlím, nebo se jen nechám unášet jejich tóny. Jedna ve mně vzbuzuje radost a štěstí, ta druhá, příchozí hned po ní, ve mně vzbuzuje naopak sentiment a smutek.

Při první nechci usnout, z druhé bych se rád vyspal. Přichází v neměném pořadí a nedají se oddělit, nejde slyšet jednu bez druhé. Neumí hrát šachy, ale kompenzují to krásnými zvuky klavíru.

Na té první mám rád její jedinečnost. Ta druhá je i přes svůj smutek nějakým způsobem přitažlivá a krásná. Nelze je posluchat najednou, ale v obou jde o to samé.

Mám je rád takové, jaké jsou. Ale i kdyby se mi takové nelíbily, nemohu je změnit, ani upravit. Jednou jsou napsané a já s tím už nic neudělám.

Mám je obě rád, každou jinak. Mám je obě rád, ačkoliv nevím, zda-li to ocení. Je mi jen trošku líto, že je můžu jenom poslouchat.

Nedávno jsem si již po několikáte uvědomil, kolik času strávím naprostou ztrátou času.

Člověk vůbec přemýšlí z většiny naprosto neefektivně. Tolik myšlenek se točí kolem absolutně zbytečných věcí. Vzpomeňte si, kdy naposledy jste takto přemýšleli o ničem. Dnes určitě

Znáte to. Nemáte co na práci a tak se vaší mysli zmocní chaos myšlenek, které se vzájemně motají jedna s druhou. Přitom by člověk mohl napsat pokračování Hamleta, objevit vzorec pro výpočet polohy červí díry, nebo alespoň popřemýšlet, jak vydělat velké peníze. Potenciál k tomu má.

Dobrá, to byla hyperbola, ne každý ho má, ale plno lidí, jenž ho mají, ho opomíjejí.

O kolik by bylo lidstvo chytřejší, kdyby se tento zbytečný čas využil.  Jenže zde je to kdyby. A navíc by to bylo i energeticky náročné. Každopádně, to, že přemýšlíme o tom, o čem přemýšlíme je jeden z důvodů, proč nemůže být člověk dokonalý.

Protože i v hlavě největšího intelektuála je spousta, spíše většina nepotřebných myšlenek.

Před dobou, nevím již, jak dávnou, snad týden, jsem procházel kolem televize a zaujalo mne dění na obrazovce. Reportér ČT před ruinami zemětřesením zdevastovaného Haiti právě pronášel tato slova:“Chybí zde pitná voda, potraviny, humanitární i materiální pomoc.“ A mě napadlo, že jediné, co jim tam nechybí je spousta zahraničních reportérů. Aspoň se o tom bude vědět.

Tedy, ne že bych považoval zemětřesení na Haiti za nedůležitou událost, či snižoval vážnost situace ale všudypřítomnost reportérů a zpravodajů je ohromující. V Austrálii z Uluru spadne kámen  a CIA to zjistí až od medií. Média se předhání v získávání informací a v  přehnáném zpracování pro každou větší událost, pro kterou tvoří vlastní rubriky. Například, když teď obsadil zloděj pražskou pobočku banky, byla nám předvedena celá série reportáží o tomto tématu, z nichž některé přímo z místa činu.

Zvláštně se také posouvá vysílací čas, takže se možná za chvíli dočkáme večerních zpráv o jedné odpoledne. Ono by to snad ani tolik nevadilo, jelikož zprávy dost často obsahují nepodstatné malichernosti. Jejich filtrování od skutečně důležitých problematik by se za nějakou dobu mohlo stát umem vzácným.

Tak alespoň budeme vědět, až zas nějakému otužilci uplave bota.

Jelikož jsem zatím nevytvořil žádný článek, vystavuji sem svoji literární tvorbu:

Ty hodiny už dlouho nešly, už dlouho je taky nikdo nezbavil prachu. Vůbec to zde bylo všechno zašlý, špinavý.
Velká rafička se zasekla u šestky. Z malé rafičky, dávno zastavené mezi čtvrtou a pátou se spustil pavouk. Nevypadá to tady na přítomnost much, ty neměly možnost se sem dostat celý roky. Tak co tu ten pavouk ještě dělá?

,,A co tu ještě dělám já?“ zeptal jsem se tiše do prázdna, přesto to muselo znít, aspoň jako kapesní zvon.
Když se mi tahle otázka objevila v hlavě za chvilku, co jsem tady, jak je možný, že tu je ten pavouk? I když on je pavouk a já jsem člověk a to je asi podstata problému…
,,Snad si nemýslíš, že jsi pro tohle místo moc nóbl.“ ozval se jedinej další, co tam byl, mý druhý já, co mně už nějakej den otravuje, no, spíš nějakej rok.

,,Ne, to ne, ale je to tady divný“

,,Jo, je divný jenom to, že jsem Tě sem dostal.“

,, Pořád si myslím, že to nebyl dobrej nápad.“ a to jsem si opravdu
myslel.

,,Jseš snad měkkej, nebo co?“ popravdě, asi i jo. Nechal jsem otázku bez odpovědi viset v tom zatuchlým vzduchu, kterýho bylo okolo dost.
Byly tam jen dvoje dveře, ty, kterejma jsem vešel a ty druhý. Z nich se právě ozval slabej povzdech.
Velká rafička sebou trochu škubla, směrem k malé- to je přece špatnej směr! Pavouk sjel o kus níž a z rafičky se zvedl malej oblak prachu a rychle se snášel dolů, kde už na něj čekala podlaha.
,,Jdem.“ řekl jsem potichu a vstal.
Nic, žádnej protest, zvláštní. Prošel jsem místností a všiml jsem si stop ve vrstvě prachu, byly od mejch bot a žádný jiný tam nebyly.
Když jsem došel ke dveřím, kterejma jsem se sem dostal, otevřel je a naposled se podíval dovnitř. Klika na druhejch dveřích se pohnula. Pavouk byl pořád na svým místě. A já zavřel dveře a vyrazil ze tmy do tmy.
,,Říkal jsem, že némáme chodit“ ozvalo se zas moje druhý já.
Po nějaké době jsem se otočil. Dveře, mnou dvakrát použitý byly otevřený. Uvnitř byla větší tma než tady venku…

Vítejte na mých stránkách, stránkách Pavla Lišky. Web je ještě ve fázi tvorby a tak na něm je prozatím pouze tento text. Postupem času budu články doplňovat. Prosím proto o trochu trpělivosti.